Rizika akumulace dluhu státu
Dlouhodobější překračování příjmů státního rozpočtu výdaji, tj. dlouhodobé deficity, sebou nese několik základních rizik:
- Zvýšené náklady na úroky: Při akumulaci dluhu se státní dluh zvětšuje a tím se zvyšuje i množství peněz, které stát musí vynaložit na úroky. To může znamenat, že stát bude muset utrácet více peněz na úroky než na ostatní výdaje.
- Omezení potenciálu budoucích investic: Pokud stát akumuluje dluh, může to omezit jeho schopnost investovat do budoucích projektů. Pokud stát musí utrácet více peněz na úroky, nemusí mít dostatek prostředků pro financování důležitých projektů, jako jsou infrastrukturní projekty nebo programy sociální péče.
- Riziko platební neschopnosti: Akumulace dluhu zvyšuje riziko, že stát nebude schopen splatit své dluhy. To může vést k platební neschopnosti, což má negativní dopad na ekonomiku státu a může mít globální dopady na celosvětový finanční systém.
- Snížení důvěryhodnosti státu: Pokud stát má vysoký dluh, může to snížit jeho důvěryhodnost. To může vést k poklesu důvěry investorů a zvýšení nákladů na půjčky, což může mít negativní dopad na ekonomiku státu.
Celkově vzato, akumulace dluhu je negativní, protože zvyšuje náklady státu na úroky, omezuje jeho schopnost investovat do budoucích projektů, zvyšuje riziko platební neschopnosti a snižuje jeho důvěryhodnost. Proto státy obvykle usilují o udržení udržitelné úrovně dluhu a vyváženého rozpočtu.
Kdy lze vyšší výdaje státu akceptovat?
Existují určitě oblasti, kdy vyšší výdaje státu než příjmy lze akceptovat. Obecně jsou to situace, kdy stát řeší nějaké akutní problémy, většinou spojené s živelnými událostmi, nebo chce investovat do zvyšování produktivity své ekonomiky a tím si do budoucna navyšovat své příjmy.
Dobrou pomůckou pro nalezení odpovědí na to, co je akceptovatelné či nikoliv může být využitjí paralely a přirovnání hospodaření státu k hospodaření nás jako jednotlivců. Jedním příkladem může být, že si pořídíme na dluh hezký byt. Díky koupě bytu se určitě omezíme ve své aktuální spotřebě, protože budeme muset splácet hypotéku. Na druhou stranu však budeme mít do budoucna zajištěnu základní potřebu, kterou v životě máme jistotu bydlení. Takový výdaj na byt lze určitě považovat i jako dobrou pojistku na stáří, kdy v případě potřeby můžeme v budoucnu byt prodat, přestěhovat se do menšího a rozdíl použít na úhradu potřebných výdajů v budoucnu. Dalším výdajem, který lze rozhodně každému doporučit je investice do vlastního vzdělání. Pokud se někdo rozhodne investovat větší peníze do vzdělání, zvýší tím svoji kvalifikaci a v budoucnu lze očekávat,že pak bude i více produktivní měřeno tím, že bude více vydělávat. Zde jako všude platí zdravý selský rozum a každý musí dle svého zvážit jakou nemovitost či vzdělávání si vybereme. Míru zadlužení tj. výši hypotéky stejně jako nákladů na vzdělání je nutno vždy dobře porovnat nejen s budoucí hodnotou, ale i aktuálními příjmy, abychom na splátky prostě měli.
Obecně lze v těchto příkladech vidět dvě základní druhy výdajů, které dávají smysl dělat nad rámec běžných příjmů rozpočtu: První je investice do infrastruktury, která nějakým zásadním způsobem vylepšuje základní podmínky pro život občanů a tím ovlivňuje jejich produktivitu a jejich budoucí prosperitu- tj. tyto investice musí mít v sobě skrytý ekonomický smysl. Nelze tedy stavět mosty jen proto, že jde o bohulibou činnost, most musí napířklad spojit dvě místa tak, aby lidé mohli lépe dojíždět a uspořený čas věnují ideálně pak zvyšování hodnoty pro společnost a to jak přímo či nepřímo. Druhým příkladem je investice do zvyšování konkureční výhody státu a jeho občanů, a to buď investicemi do vzdělání, zdraví občanů, technologií či vytváření podmínek pro růst ekonomické soutěživosti jako takové. Díky investici do konkurenční výhody státu sázíme na to, že budeme jako stát do budoucna zvyšovat naši produktivitu a tím porostou i naše příjmy.
Máte další příklady, kdy jde investice na dluh zdůvodnit? Podělte se s námi v komentářích.
